Jedu do plnejch! Rozhovor s motocyklovým závodníkem Patrikem Kolářem

Svůj první závod odjel jako čtrnáctiletý puberťák na stařičkém Simsonu v tátově kombinéze, teniskách a lyžařských rukavicích. Od té doby uteklo už 26 let, láska k motorkám a touha dojet jako první ale Patrika Koláře neopustila. Z nespočtu vyjetých trofejí si nejvíc váží těch, které urval v Hořicích na slavném okruhu 300 Zatáček Gustava Havla. Právě tam si před třemi lety připsal 10. vítězství a vyrovnal tak rekord legendárního motocyklového závodníka Bohumila Staši. „Člověk by řekl, že už budu mít po těch letech rozum, ale u nás závodníků je to marný,“ říká se smíchem rodák z Třebihošti.

Další závodní meta je ve vašem případě prostě jasná. Zaútočíte na ni letos v květnu, kdy se v Hořicích pojede už 59. ročník „zatáček“?

Rozhodně nechci na startovním poli chybět. Jedenácté vítězství je pořád ve hře. Měl jsem na to už loni, ale moc jsem taktizoval, a to se mi nevyplatilo.

Naposledy jste si v Hořicích vyhrál v roce 2019 a vyrovnal tak rekord okruhu. Cítil jste zadostiučinění?

Upřímně bych potřeboval vyhrát aspoň ještě jednou, abych ho překonal. Pak se možná zadostiučinění dostaví, nevím. Po tom posledním vítězství jsem cítil spíš úlevu. Byl jsem rád, že se to povedlo, protože spoustu lidí se mě na to dokola ptalo a hecovalo mě. Původně jsem si představoval, že vyhraju víckrát, abych nastavil vyšší laťku, ale tak jednoduché to není. Člověk musí mít štěstí, aby všechno vyšlo. Nemůžu říct, že bych někdy zažil klidné Hořice, ať už z pohledu dokonale fungující techniky nebo ideálního počasí. Desetkrát to ale klaplo perfektně – ačkoli naposledy jsem hned v úvodu vyfasoval 20 sekund penalizaci za předčasný start. Naštěstí jsem tím nechtěně zblbnul půlku startovního pole, takže ji hodně kluků dostalo taky. (smích)

Jak se vůbec rodák z Třebihošti dostane k motoracingu?

Jednoduše, můj táta závodil. Když se kolem něčeho motáte odmala, zákonitě se vám to dostane pod kůži. První malou motorku mi táta postavil, když mi bylo asi pět. Pak jsem chvíli jezdil motokáry, ale táhlo mě to spíš k těm motorkám. Tak jsem kolem nich pořád blbnul, až jsme se doma jednoho večera dohodli, že zkusím první závod. To mi bylo 14 let. Přes noc jsme dali do kupy naši padesátku Simsona a ráno vyrazili na start do Českých Budějovic. Měl jsem tenisky, tátovu kombinézu, lyžařský rukavice a našeho stařičkýho veterána. Dojel jsem ale senzačně na čtvrtém místě, i když jsem během závodu dvakrát upadl. (smích) Záhy na to jsem přesedlal na motorky třídy 125 ccm a od té doby jsem závodit nepřestal.

Pády se vám ale nevyhýbaly ani pak. V prvním závodě v Hořicích jste skončil s otřesem mozku, v Dymokurech jste si zase ošklivě poranil páteř.

Pravda, první Hořice byly docela drsný. Táta mě tehdy sbíral v lese a tři dny jsem strávil v nemocnici. Oproti průšvihu v Dymokurech to ale nic nebylo. Rozdrtil jsem si tam čtvrtý obratel, při pádu mě trefila vlastní motorka. Hned jsem věděl, že je zle. Na pár vteřin jsem necítil tělo, pak jen brnění nohou a rukou. Pamatuju si přitom úplně všechno, jakoby se čas v tu chvíli strašně zpomalil. Celé se to seběhlo během pár vteřin, ale mně to připadalo jako věčnost.

A ani to vás v dalších závodech nezviklalo?

Už ve špitále jsem prohlašoval, že už na to do smrti nevlezu. Pak mě to trochu pustilo, protože motorek jako takových jsem se ale vzdát nechtěl. Chvíli jsem uvažoval, že zkusím motokros. Když jsem to ale prohlásil doma, přítelkyně mi to rychle vysvětlila. (smích) Taky závodí a rovnou mi řekla, že jestli chci přesedlat, bude lepší, kdy toho radši nechám úplně. Tím mě samozřejmě nahlodala a další rok už jsem na tom zase seděl. Sice mám v páteři kus kovu, ale jinak jsem díkybohu bez následků.

Police máte za víc než čtvrtstoletí závodění plné pohárů a zlatých věnců. Které trofeje si ceníte nejvíc?

Nejvíc jsou pro mě všechny Hořice. Podle mého je to nejkrásnější závodní okruh ze všech. Technicky náročný, plný až strašidelných úseků. Třeba zatáčka u Křížku, když ji jedete naplno, téměř tam s motorkou skočíte. Z toho se vám tak zatají dech a zároveň je vám tak strašně špatně, že teprve v tu chvíli zjistíte, jak úžasný to vlastně je. Člověk by řekl, že už budu mít po těch letech rozum, ale u nás závodníků je to prostě marný.

Nejenže závodíte, ale vlastníte i motoservis. Ve své dílně ve Verdeku vám parkují desítky motorek. Nelezou vám už někdy krkem?

To víte, že občas jo. Mám je moc rád, ale někdy je toho zkrátka moc. Na rozdíl od své přítelkyně nemám ani vlastní silniční motorku. Pozoruju na sobě, že jsem si během let vypěstoval určitou „závodní diagnózu“. Nedokážu se jet jen tak projet. Jakmile sednu na motorku, závodím. Věkem se to asi trochu lepší, pořád ale chci jet do plnejch a zjistit, co v ní je. Pořídil jsem si aspoň jednu motokrosovou, ale stejně jsem se do toho úplně nedostal. Jet lesem, vyjet si kopec, koukat kolem sebe – to není pro mě. Potřebuju adrenalin.

Článek byl převzat od partnera projektu: QUARTIER.